LITOMĚŘICE – V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích se na Bílou sobotu 3. dubna večer konaly obřady velikonoční vigilie – bohoslužba světla, slova, vody a oběti. Předsedal jim litoměřický biskup Jan Baxant. Letošní obřady jsou jiné než předešlé roky. Z důvodu koronaviru a vládních nařízení se letos slavnostní obřady Veliké noci, od které mají Velikonoce svůj název, začaly požehnáním ohně v katedrále, od něhož byla poté zapálena velikonoční svíce – paškál. Od jeho plamene si věřící rozžali svoje svíce. Zazněl velikonoční chvalozpěv k posvěcení paškálu zvaný Exsultet, kterým začala bohoslužba slova. Během ní věřící vyslechli devět biblických úryvků.
Autor: Karel Pech
Meditace litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na Bílou sobotu:
Z pohledu liturgického roku, ale i s ohledem na historicky první křesťanské Velikonoce, je Bílá sobota zvláštním dnem. Jsme vybízeni k tomu, abychom tento den prožili v modlitbě. Je to ve skutečnosti jediné moudré řešení, protože jinak bychom byli znejistěni snad právě tak, jako mohli být znejistěni Ježíšovi učedníci, Jeho „pozůstalí“. Co si oni měli myslet o Velkém pátku a v den hned po něm, když zpovzdálí pozorovali Kalvárii? Stejně jako jiní mohli mít v hlavě a srdci podivné myšlenky. I oni se mohli v duchu ptát: „proč si Ježíš nepomohl, když pomáhal druhým?“, „co Mu bránilo, aby projevil moc nad životem i smrtí, když o sobě tvrdil, že je Božím synem?“, „neměl opravdu třeba i v poslední chvíli sestoupit z kříže a všem ukázat, že jeho uzdravování nemocných a křísení mrtvých nebylo jen Jeho nějaké šikovné kouzlo?“, atd. Zatím však mrtvé Kristovo tělo bylo položeno do hrobu vytesaného ve skále a přivaleno kamenem k jeho zapečetění. Nemůžeme se divit, že Ježíšovi učedníci byli zmateni, a kdo ví? Možná, že se jim někdo mohl i vysmívat, že byli svým Mistrem i podvedeni. V čase, ve kterém o Bílé sobotě uvažujeme i my, též jako Kristovi blízcí, bychom se opravdu měli tiše a úpěnlivě modlit a zahánět pochybnosti. Den po Velkém pátku se nedělo nic. Tělesné ostatky Ježíšova těla odpočívaly v hrobě. Byla sobota, a i kdyby se těch několik málo Pánových věrných odhodlalo ke hrobu jít, nemohli. Povinný sobotní klid jim to nedovoloval. Nikdo však by jim nemohl zakázat se modlit. Měli příležitost přemýšlet, Kristova slova, která dříve od Něho slyšeli, dávat dohromady a do souvislostí s danou situací, ptát se sami sebe i jeden druhého, ale i volat k Hospodinu, tedy mluvit s Ním, modlit se. Při modlitebním rozhovoru s Bohem totiž člověku leccos dochází. I hluboce věřícímu se může více rozjasnit obzor poznání, jeho rozum může více vstřebávat světlo víry. Učedníkům a učednicím Ježíše Krista při jejich nejistotách, ale i modlitbách Bílé soboty, podobně i nám ve stejnou liturgickou dobu může dojít, že Ten, v kterého věřili oni a věříme i my, vládu nad smrtí má. Projevuje ji však ne podle lidských přání a úvah, ale jedině podle svého plánu. Kristova božská moc se neukázala hned v noci z Velkého pátku na následující sobotní den, ani během Bílé soboty, ale „až“ dne třetího. Jako posluchači Ježíšova slova tehdy museli, a i my dnes musíme vědět, že zmrtvýchvstání náš Pán nezamlčoval, opakovaně o něm mluvil. Při již zmíněných nejistotách Bílé soboty, zdá se, že s největší pravděpodobností se může zapomenout na nezanedbatelné Kristovo připomenutí v Jeho kázáních o vzkříšení, že „vstane třetího dne“. A opravdu vstal! Je nesmírně užitečné vnímat celá Ježíšova kázání, všechna Jeho slova. Tichý modlitební den Bílé soboty, i se všemi případnými otázkami, spjatými s křesťanskou vírou, je pro nás v tomto smyslu povzbuzením.
