Litoměřice – Paní Irina pochází z Ukrajiny. Z Krymu. V Čechách se svým mužem žije již dvacet let, vychovávají dva syny. Několik let pracovala jako módní návrhářka, poté vystudovala přírodovědeckou fakultu, působila jako vysokoškolská lektorka, posléze se stala náměstkyní děkana. Svůj profesní profil si později obohatila o další vysokoškolský titul, když vystudovala počítačové systémy. Nyní působí v Diecézní charitě Litoměřice v Poradenském centru. Pomáhá lidem v beznadějné situaci a požádali jsme ji o rozhovor.
Paní Irino, jak jste vnímala začátek války?
Narodila jsem se 23. února. Už loni nebyla ta správná nálada k narozeninové oslavě. Když jsem se druhého dne probudila a zjistila, že Rusko napadlo Ukrajinu, probrečela jsem půl dne.
Nechápala jsem, co se děje. Když jsem nervózní, uklízím. Toho dne jsem uklidila celý dům. Nepomohlo to. Cítila jsem, že pokud nezačnu něco dělat, tak se zblázním. Následně jsem dostala nabídku od Českého červeného kříže a začala jako dobrovolnice jezdit na KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci uprchlíkům) do Ústí nad Labem jako překladatelka. Organizovala jsem sbírky pro lidi, kteří přišli do Čech a zároveň přes ukrajinský konzulát jsme posílali materiální pomoc na Ukrajinu.
Sama jste zažila, jaké to je přijít do cizí země, kde se mluví jiným jazykem. Dá se to srovnat s tím, jak přicházejí Vaši krajani?
Nedá. Jsou v úplně jiné situaci. My se rozhodli svobodně, že chceme Ukrajinu opustit. Jich se nikdo neptal. Odešli proto, aby si zachránili život. V mnohém jim však rozumím. Zažila jsem spoustu věcí na vlastní kůži, a tak se dokážu vcítit do potřeb lidí, kteří se ocitli v cizí zemi.
Lidé přijížděli ve špatném psychickém stavu. Byli v šoku. Mimo. Povídala jsem si s nimi, abych jim pomohla, aby se jim ulevilo.
To musí být velmi náročné. Jak se s těmito pocity vyrovnáváte?
Je to těžké. Snažím se to potlačovat, ale pak se mi o tom zdají sny. Nejvíce mi však pomáhají moje děti. Jak je to jen možné, trávím s nimi volný čas. Dále ráda pracuji na zahradě, mám ráda přírodu a pomoc nacházím i v knihách.
Jak vy osobně válku na Ukrajině prožíváte?
V den, kdy začala invaze, tak se mi vrátila situace, kdy Rusko zabralo Krym. Mé rodné místo. Je mi úzko vždy, když si na to vzpomenu. Mám tam pochované rodiče, prarodiče a nemůžu tam.
Někdy se bojím podívat na zprávy. Co se děje, s tím se nedá jen tak vyrovnat. Když to vidím, práci si ještě raději přidám, abych na to nemyslela. Ačkoli si o sobě myslím, že jsem člověk se silným duchem, ale… (rozpláče se).
Autor: Eva Hadašová
Zdroj: Diecézní charita Litoměřice
