Lovosice – V novém roce 2021 otevírá Lovo Galerie výstavou Milana Junka. Tento mladý umělec, jehož život by vydal minimálně na dramatický román, vystavuje v Lovo Galerii fotografie odkazující na II. světovou válku.
Je to jiná tématika, než je u něho běžné. Těžiště jeho tvorby jsou především akty. Bývá také přirovnáván k Robertu Vanovi, ale jak sám říká v životě i umění je každý sám za sebe, tak proč se stále srovnávat.
Fotografie, které přivezl, mají doslova tísnivou atmosféru, někomu trochu mohou připomínat ferrotypie, což jim dodává nesmírnou dávku sugestivity a autentičnosti. Milan Junek si za krátký čas (profi focení se věnuje cca 10 let) vytvořil charakteristický rukopis.
To je jistě i důvodem, že jeho tvorba prvně znamenala úspěch v USA a právě ve státech se umisťují Junkovy fotografie na předních místech. Jeho tvorbu ocenil například americký magazín Advocate (z šedesáti publikovaných Junkových fotografií zařadil jednu i mezi 80 nejlepších fotografií na světě pro rok 2018) nebo španělský magazín LOEV, který vychází v mnoha evropských zemích, zájem o jeho umělecké práce dokonce projevil i prestižní magazín Art America.
V České republice se stal v roce 2017 za sociální dokument v soutěži Photo Open absolutním vítězem. Jeho snímky najdeme již v mnoha tuzemských i zahraničních sbírkách. Jakmile se pandemická nařízení rozvolní, bude uspořádána vernisáž za účasti autora.
Co Vás přivedlo k fotografování? Vyrůstal jste v dětském domově v nedalekých Dlažkovicích – pomáhalo Vám umění již tehdy (mnoho dětí rádo kreslí a tím ventiluje své pocity) nebo jste se k umění postupně dopracoval?
Už jako male dítě jsem hodně kreslil obrázky Josefa Lady. Už tam si myslím že to celé vzniklo. Myslím že jsem měl na kresleni talent ale v domově jsem ho neměl jak uplatnit. Ano určitě malováním jsem ventiloval své emoce… Ty Ladovy obrázky jsem kreslil rád, protože mi hodně připomínaly rodinné zázemí. K fotografii jsem se dopracoval až v dospělos
Kde nacházíte inspiraci?
Inspiraci nacházím různě. Buď to jsou mé myšlenky nebo filmy nebo dané situace. Vždy fotím spontánně bez nějaké předlohy.
Žijete v lázeňském městě Teplice, které mají mimořádnou atmosféru. Existují pro Vás nějaká oblíbená místní zákoutí – která byste si eventuálně dovedl představit na svých fotografiích?
V Teplicích jsem toho nafotil mnoho. Ale jedno místo tam mám velice rád, a to je opuštěný blázinec v Dubí s tajemnou minulosti. To je místo, které mne vždy fascinuje a nafotil jsem tam mnoho modelů.
Máte zkušenost s vystavováním i v USA. Jak se Vám podařilo proniknout až za ,,velkou louži“ a jak tam bylo přijímáno Vaše umění? (Říká se, že aby byl člověk úspěšný doma, musí nejprve zazářit v cizině, souhlasíte s tím?
V USA jsem měl výstavu jednu, a to díky panu Jaskmanickému, zakladateli Českého centra fotografie. (PaedDr. Jiří Jaskmanický, stojí např. za uskutečnění první výstavy Milana Junka na Václavském náměstí v galerii ABF a České centrum fotografie též vydalo Junkův katalog, který se stal okamžitě i sběratelskou záležitostí milovníků fotografie pozn. red.).
Výstava probíhala v Los Angeles na fotografickém veletrhu. Nebyl jsem tam jediný český umělec bylo nás tam více. Jinak co se týče Ameriky tak americky magazín Advocate publikoval mých 60 fotografií a jednu zařadil mezi 80 nejlepších za rok 2017. To byl ten první zmiňovaný úspěch za hranicemi a pak teprve přišla česká média. Ano přesně tak, jak říkáte, nejdříve musí být úspěch venku a pak bude doma. V Česku jsem měl nespočet vystav. V roce 2017 jsem vyhrál jako absolutní vítěz cenu Photo open. Posléze také přisel Top Star na Prime což odstartovalo naplno mou karieru. Co se tyče světových magazínů, tak těch bylo hodně, co publikovalo mé fotografie. Třeba španělský magazín Loev, který vychází i v Turecku, Itálii, Německu, Rakousku a dalších zemích.
Na jaký přístroj fotíte?
Mam starší Nikon.
Nemáte pocit, že s digitalizací a zdostupněním focení masovým vrstvám se fotografické umění devalvuje a s odchodem analogických foťáků a klasických filmů ztrácí něco ze své podstaty? Mám trochu dojem, že dříve musel fotograf znát perfektně techniku focení, aby z fotografie dostal, co zamýšlel, navíc si je musel sám vyvolávat, pracovat se zvětšovákem, když to přeženu – dnes stačí mačkat spoušť případně ovládat Photoshop…
Určitě máte pravdu, analogová fotografie pomalu mizí, ale já věřím, že její čas opět přijde. Znám plno mladých fotografů, co fotí na klasický film a jsou výborní. Obdivuji je, protože dobře fotit na analog umí opravdu jen borec. Co se týče Photoshopu, ano jen klikáte, ale i ten je těžké zvládnout, pokud v něm chcete vytvořit skutečně dobrou artovou fotografii. To také neumí každý.
Hrdě se hlásíte ke svému romskému původu. Chodí Romové na Vaše výstavy?
Romové nechodí na mé výstavy. Jelikož jsou věřící a nahotu neuznávají. Vědí o mě fandí mi, ale nechodí. To víte, to není hudba. Ano jsem Romského původu a nestydím se za to.
Máte nějakého oblíbence či vzor z Vaší branže – ať umělců současných či dřívějších?
Tak určitě Robert Vano, František Drtikol, František Dostál… a mnoho a mnoho dalších. Ze současných mega talent, malíř Tomas Kubík.
Krom aktů, které jsou pro Vaši tvorbu stěžejní zpracováváte i jiná témata. Jaká to jsou v Lovo Galerii a co Vás zaujalo, že jste se rozhodl pro jejich ztvárnění?
U vás v galerii vystavuji válečnou tematiku. Chci lidem ukázat, jak široký záběr dokážu mít. Tuto válečnou tématiku jsem nafotil s modelem a hercem Lubomírem Semanem, který je členem vojenského historického klubu. Fotografiemi jsme chtěli připomenout, co hrozného se tady dělo, aby si to lidé uvědomili a zároveň vytvořit příběh německého vojáka a ukázat citový posun, ale tohle si musí každý vzít ze svých pocitů až uvidí fotografie. Vystavoval jsem tyto fotky v Praze a měly obrovský úspěch. A já jsem rád že je mohu vystavit i u vás, ve vaší krásné galerii.
Máte nějaký profesní sen? Kde třeba byste chtěl vystavovat, s kým spolupracovat?
Určitě mám. Třeba nafotit paní Havlovou a další velké zajímavé osobnosti.
Autor: Romana Dian Soukupová
